Aktuality, Bezpečnosť, Civilná ochrana,

Prejav Mgr. Pavla Čierneho, pplk.v.v., na veľkom verejnom vypočutí k Petícii za ústavné právo na zbraň, v Senáte ČR

▶ ❚❚ ↻

Vážené senátorky, vážení senátoři, vážení hosté,

---

jmenuji se Pavel Černý a chtěl bych vám něco říci nejen za sebe a petiční výbor, který zde zastupuji, ale též za velmi početnou skupinu českých občanů. Velmi početnou skupinu říkám proto, že oněch více než 103 tisíc – v průběhu necelého jednoho roku nasbíraných podpisů – svědčí o tom, že téma, o němž hodlám hovořit, poutá pozornost opravdu nemalé části naší společnosti.
Ještě na samém začátku bych chtěl zdůraznit, že podstatná část zmíněných podpisů není od držitelů zbrojních průkazů, což samo o sobě dokládá nejlépe, že naše úsilí a naše petice není rozhodně jen o zbraních samotných. Je spíše o zdravém rozumu, jakožto i o snahách zachovat naši zemi tak, jak je, tedy nadále bezpečnou a respektující práva a svobody obyvatel této země.
Pro mě osobně, se snaha o udržení bezpečných poměrů stala profesní náplní a do jisté míry i životní cestou. Ať už v průběhu mého patnáctiletého působení u české policie nebo mého působení coby instruktora výcviků, při nichž vyučuji místní policejní specialisty v rozličných zemích světa. Právě během své kariéry, ať již doma, či v někde zahraničí, jsem mohl zjistit a v praxi si ověřit několik zásadních skutečností.
Třeba to, že ani ta sebelepší policie nemůže zajistit svým občanům absolutní bezpečí vždy a všude – tedy opak toho, co si ve své neznalosti a pohodlnosti lidé někdy naivně myslí a na co spoléhají. Pravý opak toho, o čem je bohužel dosti často z různých důvodů klamně ujišťují někteří politici. Na základě těchto nabytých zkušeností se domnívám, že stát – pokud je skutečně demokratický – by neměl nikdy bránit svým občanům vybavit se obranným prostředkem, popřípadě těm skutečně prověřeným občanům, kteří splní všechny ony náročné, zákonem požadované podmínky, v nabytí, užívání či případně nošení legální zbraně.
Během své kariéry a cestování za prací, jsem se přesvědčil také o tom, že v zemích, kde se běžnému občanovi striktně zamezuje možnost vybavit se alespoň nějakým sebeobranným prostředkem, anebo dokonce získat právo k pořízení či případně i nošení palné soukromé legální hraně, není zpravidla nejbezpečněji. Přesvědčil jsem se na vlastní oči, že se nedá proti kriminalitě a násilí bojovat tak, že stát nastolí zákazy, které namísto kriminálníků a teroristů postihnou vlastně jen slušné občany, kteří jsou ochotni zákony dodržovat, tedy paradoxně odzbrojí pouze potenciální oběti těch, kteří zákonem opovrhují a byť bude sebepřísnější, dodržovat jej nebudou.
Právě díky svým zkušenostem z ciziny, jsem si vždy cenil poměrů, které panují u nás doma. V České republice si prozatím může kterýkoliv občan nosit ke své obraně či jiné potřebě prakticky veškeré legálně dostupné předměty a prostředky, které uzná za vhodné. A pražádné problémy mu to přitom nečiní. Naopak neuvěřitelné mi proto za hranicemi naší země připadalo, když mi kupříkladu můj tamní kolega policista sděloval, že žena se bojí v noci chodit parkem a nemůže mít ani pepřový sprej – protože ten je tam “zakázanou zbraní”. Řečeno srozumitelně toto znamená, že nosit jej nelegálně s tím se ubránit, staví slušné lidi v takové zemi automaticky na stranu zločinců a jejich jednání na úroveň kriminálního činu. A co to v praxi znamená? Že se tamní lidé bojí vlastního státu a úřadů více, než agresora – tedy násilníka či dokonce vraha.
Vážím si zejména toho, že žiji v zemi, kde každý velmi pečlivě prověřený bezúhonný člověk, tedy ten, kdo splní dosti náročná kritéria a pak nadále vede řádný a odpovědný život, může nabýt palnou legální soukromou zbraň. Tato skutečnost je tím největším důkazem toho, že žiji ve státě, ve kterém svoboda a právo nejsou prázdným pojmem. A je lhostejné, zda se takový prověřený, bezúhonný a řádným životem žijící občan České republiky, rozhodne k pořízení zbrojního průkazu z důvodu sportu, lovu či ochrany života a zdraví svého a svých nejbližších.
Taková možnost není rozhodně pravidlem, obyvatelé mnoha a mnoha zemí takovéto možnosti nemají. A i když jim jejich stát rozhodně nemůže zaručit ono již zmíněné bezpečí vždy a všude, slušní občané tam pro nás nepochopitelně nemohou nabývat, natož pak nosit, žádné obranné prostředky, tím méně soukromou legální zbraň.
Bohužel doba se mění. A myslím, že asi všichni pociťujeme poslední roky tlaky a trendy na zavádění podobně nesmyslných poměrů, o kterých jsem právě hovořil. Některé země, které by se mohly samy inspirovat jak naší funkční legislativou, tak našimi bezproblémovými poměry, nám nyní vnucují svoji vlastní – pro nás nepochopitelnou a v našich poměrech nefunkční -představu o právech či spíše neprávech občana postarat se o své bezpečí sám, tedy v době, když je ještě policie třeba na minuty či desítky minut daleko.
Právě kvůli takovým snahám, vznikla naše první a posléze i druhá petice, kterou podepsaly dohromady na statisíce našich občanů včetně nejvyšších politických představitelů této země. A právě proto se dnes zde o takovýchto věcech bavíme. Naše petice má totiž za cíl zásadní měrou podpořit snahy o zakotvení práva na obranu se zbraní, které u nás již nějakých 30 let trvá, na vyšší, tj. ústavní úroveň. A pro nás, jako iniciátory petice, je nesmírně potěšující, že se právě stalo něco kromobyčejného: pod tento návrh se dokonce podepsala téměř už polovina senátorů, a to napříč celým politickým spektrem.
A je to jistě nejen proto, že Listina základních práv a svobod, která by právě v prospěch našich zákona dbalých občanů měla být takto pozměněna, obsahuje v článku 6 stať o právu na život a jeho ochraně. Je proto logické zde též zakotvit to, čím si život lidé mohou bránit, čili právo na ochranu za pomoci zbraní. Není totiž pravdou, že by právo našich občanů na sebeobranu bylo dnes nějak dokonale naší ústavou zaručeno. Stávající čl. 6 odst. 4 je v tomto ohledu totiž velmi obecný (pozn.: zahrnuje vše od nutné obrany až po třeba dovolenou míru rizika při lékařských zákrocích – a čl. 10, tj. ochrana soukromí, cti atd., je postaven vysloveně na předpokladu, že ochranu člověku poskytuje stát – ne, že se chrání sám).

Ono upevnění “práva bránit se se zbraní” je tedy jak přirozeným vývojem, tak i obranou proti jistým jevům, které k nám nyní přichází. Stále zjevnější snaha “zakazovat cokoliv” se stává bohužel zvláštním a domnívám se i velmi nebezpečným trendem současnosti, která jako rakovina sžírá logiku věci a fungující tradiční poměry. Není to dávno “jen o zbraních”, ale i o dalších a dalších oblastech našeho života. Zákazy zbraní to před lety pouze začalo. Dnes se už někdy volá dokonce i po zákazech automobilů a po vyvlastňování bytů apod.

V takovéto atmosféře je pak jen žádoucí, abychom to, co má zkrátka pro naši bezpečnost velký význam – například naše “zbraňové zákony”, kde máme jednu z nejdokonalejších legislativ v této oblasti ve světě – jaksi zakonzervovali a uchovali do budoucna v této vysoce funkční podobě. Jsme totiž v současnosti jedna z nejbezpečnějších zemí světa – a ti, kdo nám nyní vnucují své přespřísné a přitom evidentně nefunkční zákony, jsou ve světových žebříčcích bezpečnosti úplně vzadu – zločinnost a terorismus jsou u nich na strmém vzestupu.
Všichni jsme obeznámeni s tím, že v současné době probíhá implementace prvních unijních zákazů. Tyto zákazy, ačkoliv úřadům i běžným českým občanům nemálo komplikují život, již bohužel zastavit nelze – naším cílem je postavit se dalším vlnám nesmyslných omezení, které jsou dle ověřených informací již v plánu a které by časem naše dokonalé zákony destruovaly docela – a jen by namísto nastolení bezpečných poměrů, jimiž se zaštiťují, způsobily naprostý opak, tak jako to vidíme v zemích nejen na západ od nás.

Není to ale rozhodně jen o unijních snahách, které nám nyní formou první vlny implementace zákazů začínají bortit naši – v této oblasti skutečně bezproblémovou a plně funkční – legislativu. Podobné tendence se totiž objevují postupně i u nás, i když zatím pouze ve formě ojedinělých náznaků. Nikdo tak nemůže lidem této země zaručit, že v budoucnu ve sněmovně nezíská potřebnou většinu některá politická strana, pro kterou bude představa občana, byť bezúhonného, ale vlastnícího legální soukromou zbraň, prostě neúnosnou.
Rád bych zde také řekl, že zde nejednáme jen o zbraních palných. Ale rád bych zde připomněl také již zmíněné ostatní sebeobranné prostředky, které v mnoha zemích nejen Evropy, ale i světa, u sebe lidé nosit nesmí. A v neposlední řadě je zde řeč též například o nožích či jiných nástrojích, které ani lidé prvoplánově u nás v Čechách nenosí jako zbraně, nýbrž jako účelné prostředky denní potřeby či příslušenství pro své volnočasové aktivity. Není to totiž tak dlouho, co Europarlament vydal jakési doporučení na “evropská omezení nošení nožů”.
Je to paradox – a i dost symbolické pro to, proč tu dnes jsme – a o čem se dnes bavíme. Zatímco u nás toto problémy zhola nečiní, tam kde jsou jejich zákazy nejtužší, jako například ve Velké Británii, počty zraněných a zabitých lidí nožem přitom stále rostou geometrickou řadou. A tak se ukazuje, že podobná omezení jsou zjevně neúčinná a neúčelná – a u nás by šlo pouze o nepochopitelnou šikanu slušné části veřejnosti.

Vážení,
senátní návrh novely Listiny základních práv a svobod, který naše petice zásadně podporuje, v žádném případě nezpůsobí nějaké masové ozbrojování lidí. Ani nerozvolní oprávněnost jejich obrany a rozhodně jim nedá jakékoliv další pravomoci.
Tato novela jen a pouze uchová dosavadní bezproblémový stav a pojistí jej na vyšší úrovni proti možnosti jakýchkoliv politických společenských otřesů v budoucnu. Prostě, přispěje zásadně k tomu, aby naše vlast patřila i nadále k nejbezpečnějším místům na této planetě a aby čeští občané i nadále mohli bydlet a žít na takovém místě. Bezpečí je totiž ověřeně jednou z nejvyšších hodnot, kterou lidé vůbec vyznávají. V tzv. Maslowově pyramidě, tj. hierarchii lidských potřeb, je bezpečí hned za základními fyziologickými funkcemi a potřebami.
My v tomto ohledu sídlíme na jakémsi pomyslném vzácném ostrově, kde je v současném, stále nepochopitelnějším, světě na vysoké úrovni nejen zmíněná bezpečnost, ale též kde pojmy jako občanská a lidská práva či svoboda ještě nejsou nějakým prázdným pojmem. Uchovejme si tak toto vše nejen pro nás, ale zejména pro naše děti. Tedy uchovejme svou vlast nadále takovou, jakou ji známe a to přes to, či právě proto, že se mnohé země okolo nás propadají do stále většího násilí a chaosu.
Na závěr bych chtěl ocenit, že naši senátoři, volení zástupci či dokonce jejich většina, nyní právě pro realizaci tohoto záměru činí opravdu mnohé. Buďme jim za to vděčni a dejme takovému konání co největší podporu, neboť tímto nejvyšší měrou naplňují své poslání, tj. hájit práva, zájmy a bezpečí svých občanů a voličů.

Děkuji za pozornost

Zdieľajte článok